Library - Knihovna

Ticho - Becca Fitzpatricková

Pomalu jsem se rozhlédla kolem hřbitova. Všude byla cítit vůně podzimu plná rozkladu, posečené trávy a zvuku hmyzích křídel, které se o sebe třely. Nikde ale neviděla ani náznak odpovědi, kterou tak zoufale potřebovala. Polkla jsem a snažila jsem se necítit tak poraženě. Černá barva, která pronásledovala už celé dny, mě zklamala. Strčila jsem si ruce do kapes džínsů a otočila se k odchodu.

Na kraji mého vidění jsem si všimla šmouhy na trávě. Zvedla jsem černé pírko. Bylo dlouhé jako délka mé paže. Od ramene až k zápěstí. Moje obočí se stáhlo, když jsem si snažila představit ptáka, který ho tu mohl nechat. Bylo příliš dlouhé na vránu. Příliš velké na jakéhokoliv ptáka, kterého jsem kdy viděla. Přejela jsem po něm prstem a každé malé pírko se zase vrátilo na své místo. Něco se pohnulo v mojí paměti.

Andílku. Zdálo se mi, že slyším šeptat sametový hlas. Jsi moje.

Ze všech těchhle absurdních, matoucích věcí jsme se začervenala. Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že ten hlas není skutečný.

Nezapomněl jsem na tebe.

Ztuhle jsem stála a čekala jsem, až se hlas ozve znova, ale zmizel ve větru. Záblesky vzpomínek, které za sebou zanechal, mi zmizeli z dosahu dřív, než jsem je mohla uchopit. Cítila jsem se rozpolcená mezi tím odhodit pírko pryč a šíleným nutkáním ho zahrabat někde, kde ho nebude nikdo hledat. Měla jsem dojem, že jsem narazila na něco tajemného a soukromého. Na něco ,co by mohlo způsobit velké škody, kdyby to někdo objevil.