Library - Knihovna

UKÁZKA

I KDYŽ JSEM SE HODNĚ SOUSTŘEDILA, SOTVA JSEM SI DOKÁZALA VZPOMENOU NA ŽIVOT BEZ PATCHE.

V noci, když jsem ležela v posteli, se mi ve vzpomínkách jasně vynořoval jeho hluboký smích, způsob, jakým se mu při úsměvu zvlnila ústa, na pravé straně vždycky trošku výš, dotek jeho dlaní – horkých, hladkých a jemných na mojí kůži. Ale jen s námahou jsem z paměti dolovala vzpomínky na předchozích šestnáct let. Možná v porovnání s Patchem vybledly. Nebo možná za moc nestály.

„Nikdy mě neopouštěj“, řekla jsem, zahákla mu prsty za krkem a přitáhla si ho blíž.

„Jsi moje, andílku“, zamumlal a ta slova mě zašimrala na čelisti, jak jsem zvedla krk výš. „Jsem tvůj navěky.“

 „Dokaž to,“ řekla jsem vážně.

Chviličku mě pozoroval, pak si sáhl dozadu za krk a rozepnul jednoduchý stříbrný řetízek, který nosil ode den, kdy jsem ho potkala. Netušila jsem, odkud pochází nebo jaký má význam, ale vycítila jsem, že je pro něj důležitý. Byl to jediný šperk, který nosil, a nechával ho schovaný pod oblečením, přímo na kůži. Nikdy jsem neviděla, že by ho sundával.

Obtočil mi ho kolem krku a zapnul. Kov mi sklouznul po kůži, stále zahřátý.

„Dostal jsem ho, když jsem byl archandělem,“ vysvětlil. „Abych rozeznal mezi pravdou a klamem.“

Jemně jsem se ho dotkla, s bázní z jeho důležitosti. „Funguje ještě?“

„U mě ne.“ Propletl se mnou prsty a políbil mě na klouby. „Jsi na řadě.“

Stáhla jsem z prostředníčku levé ruky malý měděný prstýnek a podala mu ho. Na vnitřní straně prstýnku bylo ručně vyškrábané srdíčko.

Patch si prstýnek vzal a tiše si jej prohlížel.